Bez práce sester si nemocnici nelze představit. Jsou u pacientů nejčastěji, sledují jejich stav, pomáhají v nejtěžších chvílích a často jsou i prvními, kdo dokážou člověka uklidnit a dodat mu jistotu. O tom, co všechno profese sestry obnáší, jak se za desítky let proměnila a proč má stále velký smysl, jsme si povídali s hlavní sestrou Nemocnice Strakonice Mgr. Editou Klavíkovou.
Vzpomenete si ještě, kdy jste se rozhodla, že chcete být zdravotní sestrou?
Ano, vzpomínám si na to velmi dobře. Už od dětství jsem chtěla být dětskou sestrou. Když jsem pak během školy chodila na praxe, utvrdila jsem se v tom, že je to opravdu cesta, kterou chci jít. Silně na mě působilo prostředí dětského oddělení a malé děti, které tehdy často bývaly v nemocnici bez rodičů. Právě tehdy jsem si říkala, že tohle je práce, kterou chci dělat.
Ovlivnily vás i osobní zkušenosti?
Ano. V naší rodině jsme se starali o babičku a dědu, takže jsem už velmi brzy vnímala nejen začátek života, ale i jeho závěr. I to mě utvrdilo v tom, že zdravotnictví je obor, který má hluboký lidský smysl. Do strakonické nemocnice jsem nastoupila v roce 1989.
Zvolila byste si tuto profesi znovu?
Ano, určitě. I dnes bych si vybrala stejné povolání. Je náročné, výjimečné, ale dává mi smysl. Každý den přináší něco nového a člověk stále vidí, že jeho práce má skutečný význam.
Vaše profesní cesta začala na dětském oddělení. Kam vedla dál?
Začínala jsem na dětském oddělení. Po druhé mateřské dovolené jsem se vrátila do nemocnice a nastoupila na chirurgické oddělení. Postupně jsem k tomu převzala i roli hlavní sestry nemocnice.
Proměnila se podle vás profese sestry za poslední desetiletí?
Ano, proměnila. Medicína se vyvíjí a s tím rostou i nároky na sestry. Práce je dnes odbornější a vyžaduje širší znalosti i dovednosti. Zároveň ale zůstává fyzicky i psychicky náročná. Ať už jsou to směny, únava, zdravotní zátěž nebo každodenní kontakt s těžkými lidskými příběhy, ta náročnost z profese nezmizela.
Když mluvíme o sestřičkách, jde vlastně o širší tým nelékařských zdravotnických pracovníků, že?
Přesně tak. Nejde jen o všeobecné sestry, ale také o porodní asistentky, fyzioterapeuty, radiologické asistenty, sanitáře, ošetřovatelky a další profese. Všichni společně tvoří tým, který pečuje o pacienta. A stejně důležití jsou i další zaměstnanci nemocnice, kteří zajišťují každodenní provoz – od úklidu přes stravování až po technické zázemí. Bez nich by nemocnice nemohla fungovat.
Nemocnice si pomohla také otevřením střední zdravotnické školy. Jak to vnímáte?
To považuji za velký přínos. Mám velkou radost, když k nám přicházejí mladé studentky a studenti na praxi, nebo později už jako budoucí kolegové. Obohacují a omlazují kolektivy. A vždy jim říkám, že pokud si cestu zdravotníka vyberou, je důležité ji dojít až do konce. Tahle práce má opravdu smysl.
Roste i zájem o studium?
Ano, roste. Letos se na strakonickou zdravotnickou školu hlásí více než sedmdesát uchazečů. Když si vzpomenu, že před několika lety jich bylo kolem dvaceti, je to krásný posun.
Jak vypadá běžný pracovní den hlavní sestry?
Každý den je trochu jiný. V mé roli je důležité hledat cesty, jak vytvořit bezpečné prostředí pro zaměstnance i pacienty. Součástí práce je orientace v legislativě, nastavování správných postupů i organizace péče. Dnes už se více soustředím na systém jako celek, aby sestrám pomáhal a usnadňoval každodenní práci. Z přímé péče o pacienty jsem ale úplně nevypadla.
Co je na povolání sestry nejtěžší?
Určitě fyzická a psychická náročnost. Tato práce vyžaduje velké nasazení, energii a zároveň schopnost zvládat směny, víkendy i svátky. Není jednoduché skloubit to s osobním a rodinným životem. Náročný je i každodenní kontakt s nemocnými lidmi a jejich rodinami. Zdravotníci se dostávají do velmi těžkých situací a musí hledat rovnováhu mezi profesionalitou a lidskostí.
Změnila se v posledních letech i komunikace s pacienty?
Ano, i to je náročnější. Zdravotníci se někdy setkávají s nevhodným, vulgárním nebo dokonce agresivním chováním. Přesto se snaží tyto situace zvládat s empatií a profesionálně. Práci zdravotníka nelze dělat napůl – člověk musí přijmout i to, že každý pacient přichází se svým vlastním příběhem.
Existuje nějaký recept, jak si v takové profesi chránit psychiku?
Každý pacient má svůj jedinečný příběh a každý zdravotník si z těchto setkání něco odnáší. Často je to zamyšlení, pokora nebo nový pohled na život. Nejsilněji zůstávají v paměti situace, ve kterých je cítit vzájemné pochopení mezi pacientem, rodinou a zdravotníky.
Bylo období, které vás zasáhlo obzvlášť silně?
Velmi silné bylo období covidu. Pacienti tehdy často nemohli přijímat návštěvy a byli v nemocnici bez svých blízkých. Telefon nikdy zcela nenahradí osobní přítomnost, pohlazení nebo blízké slovo. V té době byla role zdravotníků naprosto nezastupitelná.
Jak podle vás veřejnost vnímá sestry?
Myslím, že sestra bývá vnímána jako takový anděl – člověk s nekonečnou energií, trpělivostí a schopností vycítit i to, co pacient neřekne nahlas. Jenže i sestry jsou jen lidé. I ony musejí někde brát sílu. Každý si ji hledá jinak, ale často pomáhá právě vědomí, že práce má smysl a že může druhému opravdu ulevit.
Kde energii hledáte vy osobně?
Nejvíc ve své rodině. Velkou radost mi přinášejí i moje dvě vnoučata. Právě rodina je pro mě místem, kde načerpám sílu a nadhled.
Kdysi byly sestry typické naškrobeným čepečkem. Chybí vám?
Ano, přiznám se, že ano. Pokud bych mohla, čepečky bych klidně vrátila. Měly své kouzlo a k profesi patřily. Dnes ale máme v nemocnici pěkné a praktické pracovní oblečení, které je navíc barevně rozlišené podle profesí.
Takže barvy uniforem mají i praktický význam?
Ano. Všeobecné sestry nosí bílo-zelenou, praktické sestry modro-bílou, sanitářky fialovou a ošetřovatelky žlutou. Na dětském oddělení a nově i na porodnici máme navíc oblečení s dětskými motivy, které pomáhá vytvářet příjemnější prostředí pro malé pacienty.
Může sestra pomoci i se strachem pacienta?
Určitě. A nejen sestra, ale každý zdravotník. Právě sestra je však s pacientem často v nejbližším kontaktu a tráví s ním nejvíce času. Důležité je vcítit se do něj, naslouchat mu a dát mu najevo, že na své obavy není sám. Někdy pomůže už jen vlídný přístup, vysvětlení nebo podpora při návratu domů.
Co je pro sestru největší pochvalou?
Velkou hodnotu má obyčejné poděkování, milé slovo nebo úsměv od pacienta. Takové ocenění pomáhá sestrám pokračovat dál a připomíná jim, proč svou práci dělají.
Jak byste si přála, aby sestry vnímali pacienti i společnost?
Přála bych si, aby prestiž této profese dál rostla. Nejen ve finančním ohodnocení nebo pracovních podmínkách, ale i v úctě a respektu. Důležité je také budovat mezi zdravotníky prostředí důvěry, spolupráce a podpory. A hlavně nezapomínat, že zdravotník je především člověk. Dnes může stát u lůžka v bílé uniformě, ale zítra může být na druhé straně jako pacient. A právě to by měl mít stále na paměti.
Rozhovor si můžete také poslechnout v audioverzi na YouTube a Spotify:
Za dveřmi nemocnice - YouTube
