Do strakonické nemocnice chodil už jako dítě – a později tu během gymnázia pracoval i jako sanitář. Po promoci nastoupil na dětské oddělení a od roku 2003 nemocnici vede. Jak dnes Nemocnice Strakonice vypadá, v čem je silná, co plánuje do dalších let a co by dělal, kdyby si nevybral medicínu? Nejen o tom jsme si v novoročním rozhovoru povídali s ředitelem Nemocnice Strakonice, MUDr. Bc. Tomášem Fialou, MBA.
Pane řediteli, popsala jsem vaši cestu do nemocnice správně?
Ano, sedí to. A vlastně mě vždycky pobaví, že jsem tu byl už před víc než padesáti lety – o prázdninách, ještě jako gymnazista, jsem dělal zřízence na interně a chirurgii.
Věděl jste už jako dítě, že půjdete na medicínu a zůstanete ve Strakonicích?
Pocházím z lékařské rodiny – oba rodiče byli doktoři, táta neurolog a maminka pediatrička. Do nemocnice jsem hodně chodil, poznával lidi, prostředí… a tím jsem se do profese tak nějak přirozeně „nasával“. Občas jsem dokonce spal na dětském oddělení na lékařském pokoji, když měli oba rodiče službu. Prolistoval jsem tam i nějaké medicínské knížky. Na gymnáziu se to pak zlomilo směrem k medicíně… mimo jiné i proto, že mi moc nešla matematika.
Jste tu dodnes. Jak Nemocnice Strakonice dnes vypadá?
Jsme typická nemocnice středního typu. Máme zhruba 700 zaměstnanců, kolem 120 lékařů a přibližně 350 nelékařských zdravotnických pracovníků – tedy sestry, laborantky, fyzioterapeutky a další profese. Jsme důležitý zaměstnavatel ve Strakonicích a věřím, že v regionu fungujeme dobře.
V jakých oborech poskytuje nemocnice péči?
Pokrýváme široké spektrum. Lůžkovou péči máme na osmi odděleních a k tomu desítky odborných ambulancí. Z lůžkových oborů je to interna a chirurgie (včetně traumatologie a cévní chirurgie), dále gynekologie s porodnicí, dětské oddělení, multioborová JIP s anestesiologií, plicní oddělení, neurologie, oční péče a také oddělení následné péče.
Zastavme se u centrové péče. Dá se říct, že právě to jsou obory, ve kterých je nemocnice výjimečná?
Nemáme ambici dělat superspecializovanou péči – od toho jsou fakultní nemocnice a naše spádová nemocnice v Českých Budějovicích. Ale v některých oborech poskytujeme péči nadregionálně, pro několik okresů. Centrová péče je specifická – je nákladná, není pro každého a musí být schvalovaná zdravotními pojišťovnami. U nás funguje například v rámci oční péče (Centrum péče o zrak), na gastroenterologii a na neurologii.
V péči o zdraví je důležitá prevence. Do jakých preventivních programů jste zapojeni?
Prevence je základ – často se podceňuje, přitom umí zachytit problém včas a ve výsledku šetří i zbytečné komplikace. Děláme prevenci v gynekologii (zejména onkologická onemocnění), silně v gastroenterologii – hlavně preventivní koloskopie. Hodně žádané je i preventivní vyšetření břišní aorty ultrazvukem. A zajímavá je prevence v diabetologii – pomocí speciální kamery a prvků umělé inteligence lze odhalit změny na sítnici a podle potřeby pacienta poslat (nebo neposlat) na oční.
A do prevence patří i očkování. Očkovací centrum, které funguje při ordinaci pro infekční choroby, je u nás hodně vytížené.
Děti mají očkovací kalendář a rodiče to řeší s pediatrem. Ale jaké očkování by si měl hlídat dospělý?
U dospělých jde často o nepovinná očkování. U mladších bych zmínil HPV a určitě také meningokoka. S věkem význam očkování roste: po 65. roce je hrazené očkování proti pneumokokům, doporučuje se očkování proti chřipce – a to každý rok, protože se pravidelně přeočkovává. A nezapomínal bych ani na covid – virus v populaci pořád cirkuluje a zejména u starších a chronicky nemocných je očkování důležité.
Pro péči o pacienta je nedůležitější, aby se o něj v nemocnici měl kdo postarat. Jak se nemocnici daří personálně?
V některých odbornostech bychom uvítali víc lékařů. Někde je jich počtem dost, ale není ideální věkové nebo kvalifikační složení – a je důležité, aby si generace mohly předávat zkušenosti. Celkově na tom nejsme špatně, ale kdybychom měli o pět až sedm lékařů víc, pomohlo by to. U nelékařů máme kolem 350 lidí; nejvíc by se hodily všeobecné sestry do směnného provozu – zvlášť na specializovaná pracoviště typu ARO/JIP a na lůžková oddělení.
Co můžete zájemcům o práci ve strakonické nemocni nabídnou, kromě práce v Nejlepší nemocnici roku 2025?
Toho umístění si vážíme – je to zásluha všech, zdravotníků i nezdravotnických profesí. Jsme okresní nemocnice, takže práce je pestrá a u operačních oborů se mladí lékaři relativně rychle dostanou k operativě. Co se týče podmínek: absolventi medicíny nastupují se základní mzdou 65 tisíc a navazují na to benefity. A platí to napříč profesemi – nejen pro lékaře. Řekl bych, že mladý zdravotník se u nás nemusí bát začít.
Do nemocnice chodí na praxi studenti 6. ročníku medicíny (nejčastěji z Plzně). Zůstávají pak u vás?
Někteří ano. A je dobře, že plzeňská fakulta to má nastavené tak, že studenti, kteří míří do jižních Čech a do našeho regionu, jsou sem cíleně zařazováni. Někteří dokonce podepisují něco jako smlouvu o smlouvě budoucí, aby potom mohli ve Strakonicích nastoupit.
Když se ohlédnete za dobou, co nemocnici vedete – na co jste nejvíc pyšný? Na technologie, lidi, spokojenost pacientů?
Vzpomínám na rok 2003: nemocnice měla při obratu 280 milionů ztrátu 140 milionů. Postupně jsme to s vedoucími lékaři, primáři, sestrami a vedením zvládli otočit do černých čísel. A to pak umožnilo velké investice – rekonstrukce a výstavbu během dalších dvaceti let. Nemocnice se za tu dobu opravdu změnila.
Technologicky je to velký posun: nové zobrazovací metody, magnetická rezonance, SPECT-CT, moderní CT a rozvoj gastroenterologie i dalších oborů. Zároveň se zlepšilo zázemí pro pacienty – pokoje, sociální zařízení, operační sály.
Ale upřímně – nejvíc hrdý jsem na zaměstnance. Ve zdravotnictví se lidé často primárně vnímají jako „chirurg“, „pediatr“, „sestra“… a až potom jako zaměstnanec nějaké nemocnice. A mně dělá radost, že naši lidé se hlásí k tomu, že jsou ze strakonické nemocnice, že ji podporují, stojí za ní a jsou na ni hrdí.
Kdybyste se podíval do budoucnosti – co nemocnici čeká v nejbližších měsících nebo letech?
Hodně se to točí kolem investic. Jedna velká věc jsou centrální laboratoře – fungují výborně, ale prostory už nestačí. Budeme potřebovat přístavbu a také novou odběrovou místnost, aby to bylo pro pacienty rychlejší a bez zbytečných prodlev.
A pak je tu urgentní příjem – to je dnes velké téma českého zdravotnictví. V našem pavilonovém areálu je to stavebně složitější, ale projekt je připravený. Plánujeme ho mezi internou a chirurgií a cílem je ještě zlepšit servis pro zhruba 15 tisíc hospitalizovaných pacientů ročně a asi 150 tisíc ambulantně ošetřených. Pokud vše půjde dobře, počítá se s realizací v letech 2027–2028.
Poslední otázka na závěr: přemýšlel jste někdy, čím byste byl, kdybyste nebyl lékařem a ředitelem nemocnice?
Trochu ano – už na gymnáziu. Jedním z mých vzorů byl strýc, advokát – takový „liberální“ typ se šmrncem. Chvíli jsem uvažoval o právu, ale nakonec zvítězila medicína. I proto, že maminka byla dětská lékařka a já cítil, že v pediatrii tehdy převažovaly ženy – a jako kluk jsem si říkal, že se tam můžu uplatnit. A vlastně se to i stalo: vedl jsem jednotku intenzivní péče na dětském oddělení. Takže právník… chvíli mě lákal, ale nakonec ne.
